Přeběhlík - 68

A další, dneska už rozhodně poslední kapitola.Je to docela dřina, to mi věřte.

*** 

Draco

„Pokud mě držíš za ruku, Draco, asi tě budu muset praštit.“

 Otevřu oči. „Blaisi.“

„Ano, jsem to já,“ odpoví mi. „Co se ti do háje stalo?“

Pomalu se posadím a rozhlédnu se po lidech shromážděných v mém pokoji. Blaise sedí na pelesti mé postele, Potter na židli a Weasley s Grangerovou na druhé posteli, která tu zbyla po Ginny.

Můj pohled na chvíli spočine na Grangerové a já si všimnu, že se s Weasleym drží za ruce. Zavřu oči a zaplaví mě hořkost.

Proč mě ti dva pořád zajímají?

Matka je mrtvá, teta Bella mi otevřeně řekla, že už dál nejsme rodina. Otec… Otec mě zavrhl ve chvíli, kdy mě zavřel zpět do cely.

„Draco, kámo – co se děje?“ Ptá se Blaise.

„Moje krytí se provalilo,“ řeknu. Ignoruju jejich překvapené výrazy a pokračuju, „nebylo to kvůli ničemu, co bych udělal já, alespoň co jsem schopen odhadnout. Jsem si jistý, že chyba nastala na vaší straně.“

„Do prdele,“ řekne Potter. „Co se přesně stalo? A jak ses dostal pryč?“

„Zaleží na tom?“ Odpovím. „Dostal jsem se ven. To je důležité.“

„Záleží na tom. Někdo další ti musel - “

„Sklapni, Blaisi,“ přeruším ho, „a nestrkej čumák do mých věcí.“

„Máš nějaký nápad, kdo by mohl být ten zrádce na naší straně?“ Ptá se Grangerová.

Odolám nutkání cuknout sebou při zvuku jejího hlasu. Pořád má na mě příliš velký vliv a já ten pocit nenávidím. Ačkoliv se urputně snažím na ni nedívat, stále si palčivě uvědomuji její přítomnost a místo po Weasleyho boku.

„Mám stopu,“ přiznám. „Musím jí ale prověřit sám. Nikoho z vás u toho nechci.“

„Co je to za stopu a proč u toho nemůžeme být?“ Ptá se Potter.

„Protože si chci být jistý, než kohokoliv obviním. Nehodlám se potýkat s vaší nedůvěrou, dokud nebudu stoprocentně vědět, že je to on.“

„Tvůj požadavek působí podezřele,“ řekne Grangerová, „nemůžeš čekat, že odejdeme, necháme tě zkoumat důkazy a na nic se tě nebudeme vyptávat.“

„Myslím, že už jsi zapomněla, čí tenhle dům je,“ odvětím, „můžu vás žádat, o co chci. Tohle je pořád můj domov a můžu vás klidně vyhodit.“

„Jak?“ Pípne Weasley. „Nedokázal bys přece bojovat s námi se všemi.“

„Rozhodně nebudeme bojovat,“ vloží se do toho rychle Potter.

„Super. Tak vypadněte,“ mávnu rukou ke dveřím.

Blaise tiše sedí, oči upřené na můj obličej. Snažím se jeho zkoumavému pohledu vyhýbat, ale nakonec k němu vzhlédnu. On může pomoct.

Střetnu se s pohledem jeho hlubokých hnědých očí a snažím se ho přimět pochopit, že by skutečně měli odejít.

„Věř mi,“ jsem si jistý, že mě pochopí, a proto mluvím přímo k němu, „vím, co dělám.“

„Nemůžeme ti věřit jen proto, že to říkáš,“ řekne Weasley.

„Sklapni Weasley,“ umlčí ho Blaise, konečně se ode mě odvrátí a vstane. „Jdeme.“

Weasley vrhne na mého kamaráda vzteklý pohled. „Od kdy tě jako máme všichni poslouchat?“

„Chceš vědět, kdo je ten zrádce, nebo ne?“ Odpoví Blaise. „Tady nejde o mě nebo o tebe. Jde o bezpečnost Řádu. Čím dřív na to přijdeme, tím lépe. Jestli Draco skutečně potřebuje nějaký čas o samotě, aby ho odhalil, měli bychom mu ho dát.“

„Ale… Harry - “

Potter vstane a podívá se na mě. „Dobře, půjdeme. Ale pokud něco zkusíš…“

„A co bych jako mohl udělat? A proč bych měl něco dělat? Kdybych vás chtěl zabít, poslal jsem sem Nareeho, aby vás podřezal ve spánku,“ odpovím.

„Tohle tvému případu úplně nepomáhá,“ upozorní mě Blaise.

Potter vyrazí ke dveřím, „jdeme, pánové.“

Grangerová vstane, lehce Weasleymu stiskne ruku a já musím znovu odvrátit oči. Slyším je odcházet a cítím se lehčeji, když jsou pryč.

„Blaisi.“

Ode dveří se na mě otočí. „Ano?“

„Přines mi prosím kamennou mísu, která je v koupelně pod umyvadlem.“

Kývne a beze slova opustí pokoj. O chvilku později je zpátky, postaví mi mísu na noční stolek.

„Věřím ti Draco. Nezraď tu důvěru,“ řekne tiše.

Jeho lehce maskovaná výhružka mě zasáhne. Nikdy bych ho nezradil. Nikdy jsem o něm dokonce ani špatně nemluvil. On byl ten, který se ke mně obrátil zády, ke všemu, na čem jsme se dohodli.

„Ty máš co povídat,“ odpovím mu.

Jeho oči se lehce rozšíří, a pak zas zúží. Mávne hůlkou, dveře se zabouchnou a my dva máme soukromí.

„Měl jsem pravdu a ty to víš. Jinak bys s námi teď nepracoval,“ zasyčí.

„To ale neznamená, že jsi nezradil mou důvěru,“ odvětím chladně.

Vidím, jak zatne čelisti a zhluboka se nadechne, aby se uklidnil.

„Měl jsi pravdu,“ pronese odtažitě. „Je nemožné zapomenout na jizvy, jako jsou tyhle.“

„Můžeš jít,“ pobídnu ho.

On se ale nehýbe a já pozoruji jeho tvář, pátrám po stopách emocí. Ale samozřejmě, být Blaise Zabini znamená nenechávat pocity vyjít na povrch. Dokážu jen vycítit, že je rozpolcený. Když konečně promluví, jeho hlas je mnohem jemnější, než jsem čekal.

„Nikdy už to nebude stejné, že ne?“

Skryju své překvapení. Odhaluje mi svou nejistotu a sdílí se mnou svůj strach. Jistě, byli jsme nejlepší kamarádi, ale taky jsme zmijozelští. Ačkoliv já znám jeho myšlenky a záměry a on moje, málokdy je mezi sebou sdílíme bez podnětu druhé strany.

Zavrtím hlavou, potvrzujíc bolestivou pravdu. „Ne.“

Znovu zatne čelisti a upře pohled do země. „Doufal jsem…“

„Já také.“

Naše pohledy se setkají a já cítím, jak moc zestárl. Podle pohledu v jeho očích myslí na to samé. Kdybych tehdy věděl, co vím teď, odpustil bych mu. Nevybral bych si ho následovat – tehdy jsem pro to nemohl nechat svou rodinu zemřít – ale přinejmenším bych s ním nebojoval. Předpokládám, že matka nakonec stejně musela zemřít.

Ale o tom teď nebudu přemýšlet.

„Tak já půjdu,“ řekne Blaise, „zatím ahoj.“

„Zatím kámo.“

Opustí místnost a zavře za sebou.

Najdu své oblečení a všimnu si, že je opravené a vyčištěné – nedokážu už najít místa, kde mě teta Bella zasáhla. Na kratičký moment mě napadne, že to mohla být Grangerová, ale ta už se o mě nezajímá. Byl to Blaise, seděl vedle mě, když jsem se probral. Ano, určitě to byl on.

Vytáhnu malou lahvičku a ještě se zarazím. Nemůžu dovolit, aby sem kdokoliv z nich přišel, až budu mimo.

Se zachvěním si uvědomím, že Nareeho jsem nechal za sebou. Právě jsem byl prohlášen za zrádce – Naree musel být beze vší pochybnosti uvězněn taky – sakra!

„Naree!“ Zavolám ho.

Okamžitě se s hlasitým prásknutím objeví a padne na zem. Jeho povlak na polštář, obvykle bělostně čistý a vyžehlený, je celý zmáčený krví. A já bych se vsadil, že je to jeho krev.

Rozrušeně se posadím a začnu se hrabat z postele, ale on pozvedne ruku a zvedne se na nohy. Několikrát potřese hlavou, jak se snaží se vzpamatovat.

„Je mi to moc líto,“ řeknu, zatímco se opírám zpátky o čelo postele.

„To je v pořádku,“ odpoví Naree a upře na mě své veliké oči, „Naree se uzdraví sám, pomalu.“

„Udělám ti krev doplňující lektvar, až s tímhle skončím,“ řeknu a zvednu lahvičku.

„Ne – Pán nemusí - “

„Nedohaduj se se mnou. Jsi zraněný.“

Skřítek pokorně kývne. „Naree je velmi vděčný za Pánovu laskavost.“

„Potřebuji jen jednu laskavost, pokud se na to cítíš,“ řeknu mu.

„Pro Pána cokoliv.“

„Ujisti se, že sem nevstoupí, než skončím. A bez ohledu na to, co řeknou, neprozrazuj jim, co dělám,“ instruuji ho. „Nechci, aby věděli víc, než potřebují.“

Naree kývne. „Naree to zvládne, Pane. Naree bude hlídat dveře.“

Dobelhá se ke dveřím, sedne si a opře se o ně zády, ve tváři odhodlaný výraz.

„Znovu děkuji Naree.“

Horlivě kývne a široce se na mě usměje. Pak se pustí do ošetřování svých zranění.

Vytáhnu hůlku a poklepu na okraj mísy, mumlajíc kouzlo, které jí umožní fungovat jako myslánka.

Tohle je něco, co mi ukázal můj kmotr, když jsem žertem prohlašoval, že mi k narozeninám vždycky dává podivné dárky. Vzal mé obvinění vážně a rozhodl se mi dokázat cenu kamenné mísy, kterou mi věnoval.

Přál bych si mu řádně poděkovat, ale na to už je bohužel pozdě.

Vytáhnu stříbrné vlákno vzpomínek z lahvičky a nechám ho spadnout do myslánky. Líně se v ní převaluje a já na ní chvíli zírám, uvažuji, co asi uvidím.

Poté přiblížím svou tvář k hladině a propadnu se do ní.