Přeběhlík - 64

Před třemi dny jsem rozečetla Přeběhlíka, svojí první fanfiction. Vždycky jsem si říkala, že fanfiction je blbost, ale najednou jsem byla chycená. Když jsem dočetla, co už bylo přeloženo, pokračovala jsem dál anglicky. Dočetla jsem i to a došlo mi, že se k tomuhle příběhu chci ještě vrátit. A tak jsem začala překládat - tohle je první kousek. Pokud se vám líbí, nechte koment. Bez odezvy bude těžké najít motivaci přeložit to celé, jakkoliv moc mě příběh baví.

 ***

Hermiona

Nechápu, proč je ke mně tak chladný. Přece říkal, že tomu rozumí! Předpokládám, že ho ranilo, že jsem ho vodila za nos, a má na to plné právo. Pak ale neměl říkat, že tomu rozumí, a chovat se, jako by se nic nestalo. Kdyby řekl, že už mě nechce vidět, nežádala bych ho o soukromý rozhovor. Prostě tomu klukovi nerozumím.

Lupin zavrčí, a já mu okamžitě podám ruku, aby se mohl opřít. Trval na tom, že dokáže jít i bez mojí pomoci, ale je jasné, že má velké bolesti. Podám mu přebytečnou hůlku a pokusím se ztlumit jeho bolesti, ale evidentně si vytrpěl příliš. Jsem si jistá, že madam Pomfreyová bude vědět, jak mu pomoci.

Ozve se hlasitý výkřik, a když vzhlédnu, uvidím Ginny, běžící k nám od hlavních dveří hradu. 

 Neville běží hned za ní, ale nevypadá ani z poloviny tak rozrušený – než ke mně stihnou doběhnout, Neville ji chytá za paži a nutí zastavit.

„Neville, pusť mě!“

Neville na mě namíří hůlku.

„Nejsem Smrtijed.“ Povzdechnu si. „Nikdo se znamením zla se dovnitř nedostane, vzpomínáš?“

„Stejně, jaké je tvé prostřední jméno?“

Ginny frustrovaně zasténá.

„Jean. Wendell a Monica Wilkinsovi, Austrálie.“ Odpovím unaveně.

„Teď už jí můžu obejmout?“ ptá se Ginny, vytrhávajíc ruku z Nevillova sevření. Překonává několik posledních metrů mezi námi a nadšeně mě svírá v náručí.

„Taky tě ráda vidím, Ginny.“ Usměju se na ní.

„Až uvidíš Harryho, vzkaž mu to ode mě,“ říká a ustupuje ode mě.

Lupinovy oči se upírají k hradu, a když se podívám tím směrem, vidím Tonksovou, stojící na vrcholu schodiště a zírající na nás. Vypadá, že ztratila řeč, a její výraz mě bodne u srdce. Taky jsem byla šokovaná, když se Lupin objevil. Neumím si představit, jak se asi musí cítit ona.

„Pojď,“ řeknu mírně a vedu Lupina vpřed. Nevypadá, že by se chtěl pohnout, ale ujde se mnou pár kroků. Když ho Neville podepře z druhé strany, neprotestuje.

Když dojdeme ke vchodu, Tonksová zaujme Nevillovo místo, podpírajíc svého manžela. Její oči jsou zároveň vděčné i lítostivé a ten souboj protichůdných emocí ji činí tragicky krásnou.

„McGonagallová bude chtít vědět, co se stalo,“ říká mi.

„Já vím,“ odpovídám.

Houf lidí, který se shromáždil před vchodem, nás následuje do hradu.

„Zatraceně, Lupin,“ říká George, připojující se k davu, zatímco stoupáme k ošetřovně.

Následuje ho Fred. „Viděl jsi Leeho nebo Alici?“

„Já… Já…“ Lupinův hlas selhává.

„Co se stalo?“ Ptá se Tonksová manžela něžně.

„Kousnul jsem Alici.“

George ztuhne, a když se ohlédnu, spatřím v jeho tváři výraz hluboké nedůvěry. „Ne,“ vydechne.

 Fred bere své dvojče za loket a táhne ho za námi do schodů. „Pojď.“

Pak se zastavujeme, před námi na schodech stojí Angelina a brání nám v cestě.

„Cože jsi udělal?“ ptá se tiše.

„Remusi, nemyslím si…“ začne Tonksová.

„Kousl jsem Alici,“ opakuje Lupin zlomeně.

Jeho nohy ochabují a já s Tonksovou máme problém ho udržet vzpřímeně. Neville přistupuje a já ho nechávám, aby mě vystřídal – čtyři pět let zpátky bych mu řekla, že to zvládnu, protože jsem byla skutečně silnější než on, ale tvrdé časy ho zocelily a silou už může konkurovat přinejmenším Ronovi, když už ne Harrymu.

„Angelino, uhni,“ říká Fred.

Všímám si, že nějak proklouzl z davu a teď stojí na vrcholku schodů. George nabízí pomoc 

Tonksové, ale ta rozhodně vrtí hlavou.

Angelininy oči se zaplavují slzami za její nejlepší kamarádku a kouše si rty. „Já,“ potřese hlavou a obrátí se k Nebelvírské věži, „musím najít Katie.“

„Nech mě jít s tebou,“ žádá Fred a následuje jí.

„Remusi, to je v pořádku,“ uklidňuje ho něžným hlasem Tonksová. „Pojď, najdeme ti nějakou pomoc.“

Lupin nevypadá, že o nějakou pomoc stojí, ale Neville a Tonksová ho napůl vlečou k ošetřovně. Ginny, George a já jdeme těsně za nimi, a když dorazíme ke dveřím ošetřovny, madam Pomfreyová a MgGonagallová už na nás čekají.

„U Merlina, Remusi, vypadáš příšerně,“ mumlá madam Pomfreyová. „Pojď, pojď.“

Pouští nás všechny dovnitř a Ginny za námi zavírá dveře.

„Zdravím Minervo, Poppy,“ říká, zatímco se ukládá na lůžko.

„Co nám můžeš říct?“ Ptá se McGonagallová, přistupujíc k němu blíž.

„Minervo, copak nevidíš, v jakém je stavu? Jakékoliv otázky můžou počkat do zítřka, když už ne déle.“ Ohrazuje se madam Pomfreyová.

McGonagallová přikyvuje. „Samozřejmě.“ Obrací se ke mně. „Slečno Grangerová, ráda bych si s vámi promluvila v mojí kanceláři. Kývnu.

„Můžeme jít taky?“ Ptá se Ginny.

McGonagallová zaváhá, než kývne. „Dobře, myslím, že všichni už ví, že se Remus vrátil a na vysvětlení od něj můžou počkat do zítřka. Vy tři se to můžete dozvědět hned.“

Když jsme odcházeli, George vrhl téměř vzteklý pohled Lupinovým směrem. Trochu mě to překvapilo.  Věděla jsem, že jsou si s Alicí blízcí, ale vždycky to působilo spíš jako hra. Teď ale vypadá skutečně vážně.

Brzy dorazíme do ředitelovy kanceláře. Když na mě McGonagallová upře pohled, uvědomím si, jak málo vím o tom, co se Lupinovi stalo. Ani mě nenapadlo se Draca zeptat, když jsem měla možnost. Na co jsem jenom myslela?

„Slečno Grangerová?“ Vyzve mě McGonagallová ke slovu.

Vzdychnu. „Omlouvám se, paní profesorko. Vlastně toho moc nevím. Malfoy mě zavolal do Snapeova domu, a když jsem dorazila, Lupin tam byl s ním.“

„Ověřila jsi alespoň, že je to skutečný Lupin?“ Zeptá se mě George s přimhouřenýma očima.

„Já…“

Ach Merline!  Ani jsem se Draca nezeptala, jestli to ověřil. Vím, že to pravděpodobně udělal – je velmi pečlivý a já mu věřím celým svým srdcem. Ale stejně, měla jsem se zeptat. Nikdo z ostatních mu nevěří tak, jako já.

„Hermiono, jsi v pořádku?“ Ptá se mě Ginny.

„Myslím, že jsem jenom… Omlouvám se. Zapomněla jsem se Malfoye zeptat. Když jsem Lupina 

uviděla, nedokázala jsem myslet na nic jiného. Byl v tak hrozném stavu – však jste to koneckonců viděli sami.“

„To je v pořádku,“ řekla McGonagallová a já k ní překvapeně vzhlédnu. „Jsem si jistá, že ho Nymfadora otestuje, než uvěří, že je to skutečně její manžel. Koneckonců, je to bystrozorka.“

„Takže takhle to bylo?“ Ptá se Neville. „Malfoy tě zavolal do Tkalcovské uličky a prostě ti ho předal? Neřekl ti nic o tom, odkud se tam Lupin vzal?“

Potřesu hlavou. Připadám si minutu od minuty zbytečnější. Jak jsem mohla zapomenout na tolik důležitých detailů? Pro to neexistuje žádná omluva.

„Přesně tak to bylo. Nenapadlo mě se zeptat,“ odpovím mu.

„Zítra se Remuse vyptáme, hned jak nás k němu Poppy pustí.“ Řekne klidně McGonagallová. „Slečno Grangerová, tohle neopatrné chování vám není podobné. Doufám, že příště budete opatrnější.“

„Budu. Ještě jednou se omlouvám.“

„Teď byste se měla vrátit,“ řekne mi. „Spojím se s vámi prostřednictvím letaxové sítě hned, jak budeme o Remusovi vědět víc. Jsem si jistá, že ostatní budou nedočkaví, co uslyší.“

„Je letaxová síť bezpečná?“ Zeptám se jí. „Vím, že Ron byl schopný přijít a zase odejít, ale…“

Kývne. „Udržujeme spojení pouze zde,“ ukáže na krb po své pravici, “ostatní krby jsem odpojila a i tohle spojení je obvykle uzavřené. Otevírám ho jen výjimečně.“

„Jo, posledně jsem tě kontaktovala právě skrz tohle ohniště,“ dodá Ginny.

„Tak tedy dobře,“ souhlasím spokojeně. „Myslím ale, že se stejně zpátky přemístím. Bude dobré udržovat spojení co nejvíce uzavřené.“

McGonagallová kývne na souhlas. „ Tak do toho.“

Kancelář opustíme všichni čtyři společně a já se vydám zpět na ošetřovnu. Chci si znovu promluvit s Tonksovou a zeptat se, jestli už se ujistila, zda je to skutečně Lupin. Cítím se provinile, že jsem to předtím neověřila, a tohle je to nejmenší, co můžu udělat.

Na mém rameni spočine ruka, a když se otočím, po mém boku kráčí George.

„Řekl ti Malfoy něco o tom, co se mohlo stát Alici?“ Zeptá se mě.

„Ne, neřekl mi nic. Promiň Georgi.“ Odpovím mu.

Potřese hlavou. „To je v pořádku. Půjdu najít Freda a Angelinu a zjistit, jestli jsou… Jestli pro ně můžu něco udělat.“

Pak nás opustí a já pokračuji dále k ošetřovně. Ginny a Neville mě nepřestávají následovat a mě zajímá, jestli se děje něco, o čem nevím.

„Kam jdeš?“ Zeptá se mě Neville.

„Chci si promluvit s Tonksovou. Proč mě vy dva sledujete?“

Já chtěl… Ginny, ty první.“ řekne Neville.

„Ve skutečnosti, můj problém chvilku zabere.“ Odpoví Ginny. „Neville, začni.“

Zastavím se a otočím tváří k nim, abychom mohli mluvit v klidu. Můj rozhovor s Tonksovou může počkat, pokud ode mě Neville a Ginny něco potřebují.

„Hmmm… Ale nic.“ Zamumlá Neville a pokusí se projít kolem mě.

Natáhnu se po něm a chytím ho za ruku ve snaze ho zastavit. „Počkej Neville. Co se děje?“

Pomalu se otočí zpět k nám, tváří se smutně.

„Jde o mojí babičku. Neslyšel jsem o ní celé věky a prostě… se bojím. Přemýšlel jsem, jestli… Možná…“

S porozuměním přikývnu. „Zeptám se Malfoye, až se s ním příště potkám. Slibuji.“

Vděčně se usměje. „Díky Hermiono. Nechci slyšet, že jí zajali… Ale prostě nedokážu čekat a nevědět nic.“

Lehce mu stisknu rameno. „Pokusím se to zjistit, co nejdřív to půjde.“

Neville mi věnuje další rychlý úsměv, než se otočí a vydá zpátky do haly. Přesunu svou pozornost na Ginny, ta ale sleduje odcházejícího Nevilla. Předpokládám, že chce počkat, dokud nebudeme skutečně samy.

„Co jsi potřebovala, Ginny?“ Zeptám se jí.

Rozhlédne se kolem, a pak mě vtáhne do prázdné učebny. „Když jsem skrz krb mluvila s Harrym, 

pověděl mi, že jste se dali s Ronem zase dohromady,“ oznámí mi.

„Myslela jsem, že jediný aktivní krb je ten v McGonagallové pracovně.“

„Ano, to je, ale ona tam není pořád, takže jsem jenom -“

„Ginny, to je hrozně nebezpečné. Smrtijedi by pomocí tohohle spojení mohli proniknout do hradu!“

„Ne, když je připojený k jinému místu. Zavřela jsem ho hned, jak jsem skončila.“ Ohradí se.

„Ale v čase, který ti zabralo ho zavřít, se sem klidně mohl někdo dostat,“ řeknu jí.

„Oni nesledují každé spojení v celém hradě, Hermiono. Uklidni se.“

Vzdychnu. „Ginny, musíš brát bezpečnost na hradě vážně.“

„Ano, ano, já vím. A teď, můžeš se přestat pokoušet měnit téma? Chtěla jsem mluvit o Ronovi. Jak-?“

„Mohla bys to prosím nevytahovat?“ Přeruším jí. „Právě jsem se o tom skoro pohádala s Blaisem a Harrym.“

„Dobře. Já… Byla bych moc ráda, kdybych tě mohla nazývat svou sestrou.“ Řekne. „Není to nezbytně tak, že bych nesouhlasila. Ale problém je, že jsi mi říkala, že už k němu tyhle city nechováš. A co mělo znamenat všechno to s Malfoyem?“

„Nevím, co ti na to říct. Moje city se změnily, hádám.“

„Ale Hermiono, obě víme, že city se nemění, jako když cvakneš vypínačem. Malfoy tě odmítl? Je tohle nějaký druh-“

„Pomsty?“ Dokončím za ní. „Vážně si myslíš, že bych využila tvého bratra, jen abych se pomstila?“

Cítím se vážně hluboce dotčená, že by si o mně mohla myslet něco takového.

 „Já jen… Byla sis tak jistá, že je po všem, Hermiono. A už jsou to roky. A taky jsem viděla, jak ses dívala na Malfoye, ještě dneska ráno.“

„Já skutečně nevím, co ti na to mám říct.“ Odpovím jí. „Co se jako stane teď? Řekneš mi, abych se od něj držela dál?“

Potřese hlavou. „Jen jsem chtěla, aby sis tím byla jistá. To je všechno.“

„Já jsem si jistá.“ Řeknu jí.

„Dobrá tedy,“ odpoví mi, „to je všechno, co jsem chtěla slyšet.“

 
Bez dalšího slova opustí místnost a já se ještě chvíli mračím na zavřené dveře. Zdá se mi jasné, že nesouhlasí s mojí volbou, dát se znovu dohromady s Ronem. Proč jsou všichni proti nám? Myslela jsem, že vždycky chtěli, abychom byli spolu…