Přeběhlík - 67

Omlouvám se, že mi překládání téhle části trvalo o něco déle, než jsem čekala. Je hodně dlouhá, zas až tak moc mě nebavila a navíc tam bylo několik drobných překladatelských oříšků, které bylo potřeba rozlousknout. Objevuje se zde nové kouzlo, které nepatří k základnímu loru, takže jsem se po delší úvaze rozhodla ponechat pro něj původní název. Snad to nebude vadit.

***

Hermiona

Lehce poklepu klouby na dveře ošetřovny a čekám. O chviličku později se otevřou.

„Oh, ahoj Hermiono,“ řekne Tonksová.

„Ahoj Hermiono,“ opakuje Teddy, vykukující zpoza matčiny nohy.

Usměju se na chlapečka. „Ahoj, Teddy.“

Rozkošně se začervená a opět se schová za Tonksovou.

„Potřebovala jsi něco?“ Ptá se Tonksová.

„Tedy… Ne, ne doopravdy. Jenom jsem chtěla vědět, jestli je tady všechno v pořádku. A chtěla jsem vědět, jestli víš, jestli Lupin je nebo není…“

„Ano?“

„Jestli to skutečně je on. Omlouvám se – zapomněla jsem to ověřit.“

Chmurně se pousměje. „Je to on. Jsem si tím jistá.“

„To je úleva slyšet,“ odpovím jí.

„Hádám, že jsem ti ještě nepoděkovala, že jsi mi ho přivedla zpátky. Děkuju Hermiono.“

Potřesu hlavou. „To vlastně nebyla moje práce. Malfoy byl ten, kdo mi ho předal.“

Tonksová si skousne ret. „To vypadá, že jsem ho osočovala neprávem. Pravděpodobně podstoupil 

nějaké riziko, aby ho získal zpátky. Měla bych se mu omluvit, až ho příště potkám.“

„Doro?“

Tonksová se okamžitě obrátí. „Ano?“

„Je to… Je to Hermiona?“

 Tonksová se vydá zpět k lůžku a gestem mě zve dál. „Ano, je to ona Remusi.“

Vstoupím na ošetřovnu a vidím, že Lupin stále leží na tom lůžku, kam ho Tonksová a Neville prve uložili. Tonksová ustoupí za něj a zaujme místo na židli vedle jeho postele.

„Viděl jsem Mundunguse,“ řekne Lupin.

Vypadá mnohem vyrovnaněji, než když jsem ho prvně uviděla v Tkalcovské uličce. Jsem vděčná, že pro něj madam Pomfreyová mohla něco udělat.

„Kde?“ Ptám se ho, „je volný?“

„Byl ve vedlejší cele. Viděl jsem, když ho vyváděli a míjeli mě. Nevím, kam ho vzali, ale už nikdy se nevrátil.“

Podívám se na Tonksovou. „Vůbec nic jsem o něm neslyšela. Ty ano?“

Tonksová potřese hlavou. „Nikdo v Bradavicích o něm nic neslyšel.“

„Myslíte, že ho zabili?“ Ptám se Lupina.

„Pokud ano, stejně si to zasloužil,“ poznamená Tonksová.

Teddy několikrát popleská její nohu a ona se skloní a zvedne ho do náruče.

„Maminko,“ ptá se stydlivě, „kdy budeme moct jít domů?“

„Nemůžeme Teddy,“ odpoví Tonksová něžně, „tohle je teď náš domov, vzpomínáš?“

Teddy našpulí pusu a Tonksová se na něj přísně zamračí.

„Mluvili jsme o tom, Teddy,“ řekne mu, „velmi, velmi zlí lidé na nás doma čekají, takže se tam nemůžeme vrátit. Tohle je náš nový domov.“

„Trpělivost, Doro,“ řekne Lupin, „Teddy, půjdeme domů, až bude tatínkovi lépe, ano?“

„Remusi, nelži - “

„Táta půjde domů a vyděsí zlé pány, aby utekli, a pak se budeme moct vrátit. Co na to říkáš?“

Úsměv prozáří tvářičku batolete v naději na návrat domů, já ale cítím pouze lítost. Jediný pohled na Tonksovou mi prozradí, že to cítí stejně. Není pravděpodobné, že by se Teddy v dohledné době vrátil domů. Ne dokud Smrtijedi vědí, kde leží.

Teddy upře pohled na matčinu tvář. „Mami, táta říkal - “

„Ano, maminka slyšela,“ odvětí Tonksová, „maminka se tentokrát pletla a táta má pravdu. Brzo se vrátíme domů.“

Statečně se usměje, ale ten úsměv nedosáhne až k očím. Naštěstí, Teddy je ještě moc malý, aby postřehl známky smutku v matčině tváři.

„Mohla bys vzít Teddyho ke svým rodičům, Doro?“ Ptá se Lupin.

Její oči kmitnou k manželově tváři a vzdychne.

„Jen potřebuji prohodit slovo s Hermionou,“ dodá Lupin.

Tonksová kývne. „Jistě. Ale nepřetěžuj se Remusi. Madam Pomfreyová říkala - “

„Ano, já vím.“

„Tak tedy dobrá, vrátím se během pár minut.“

Vezme Teddyho a vyjde ze dveří, jen na moment se zastaví, aby mi věnovala rychlý úsměv.

„Hermiono?“ Řekne Lupin.

Odvrátím se od dveří a popojdu několik kroků k němu. „Ano?“

„Je tady něco, o čem bych měl vědět, ohledně toho, co se děje mezi tebou a Malfoyem?“ Ptá se mě.

Povzdychnu si. „Ne, samozřejmě že ne.“

„Co to tedy mělo ve Snapeově domě znamenat?“

„Myslela jsem, že jsi nebyl - “

„Při sobě? Přichází to a odchází,“ povzdechne si smutně. „Myslím, že pomalu blázním. Nejsem si jistý, jestli mi s tím Poppy dokáže pomoci.“

„Je mi to líto,“ odpovím.

„Ano, ale není nic, co by se s tím ještě dalo dělat. Každopádně si pamatuju, co jsem viděl, i když jsem nebyl zcela při sobě. Zpětně jsem přemýšlel o vašem rozhovoru a cítím, že je tu něco, co bys nám o svém vztahu s Malfoyem měla říct.“

Zavrtím hlavou. „O nic nejde, a navíc to není tvoje věc.“

Tak jako tak jsem s Ronem. A proč by se měl bát o Draca? Ale na druhou stranu, on vlastně o Ronovi nemůže vědět. Prakticky nikdo o tom zatím neví.

„Jistěže je,“ odpoví, „jsi jeho kontakt z Řádu. Pokud se mezi vámi děje něco osobního, mohlo by to ovlivnit jeho rozhodnutí předávat nám informace. Co když v něm díky tomu naroste zášť a on se nás rozhodne zradit?“

Přiznávám, že takhle jsem o tom neuvažovala.

„Tak co se mezi vámi dvěma stalo?“ Pobídne mě.

Vzdychnu. „Vážně o nic nejde. Dokážu si s tím poradit,“ řeknu mu, „promluvím s ním, hned jak budu mít příležitost.“

„Myslím, že by bylo nejlepší vybrat jiný kontakt,“ nadhodí Lupin. „Nechci, aby cokoliv, co se mezi vámi děje, ovlivnilo informace, které dostáváme.“

„Neovlivní, slibuju,“ trvám na svém.

Proč jsem tak rozhodnutá dál spolupracovat s Dracem? Tak moc mi na něm skutečně nezáleží… Nebo snad ano? Faktem je, že se mi nelíbí představa, že by měl pracovat s kýmkoliv jiným. Je to divná myšlenka, protože city už k němu rozhodně žádné nechovám.

Možná by bylo lepší strávit nějaký čas od sebe, hlavně proto, že on sám nevypadá, že by se mnou chtěl mluvit.

Lupin se zamračí. „Tohle rozhodnutí není na tobě.“

„Ale pokud to s Malfoyem zvládneme vyřešit, už to nebude problém, ne?“ Zeptám se.

Pomalu přikývne. „Pravděpodobně bude nejlepší, pokud vy dva dokážete dosáhnout nějaké dohody, ale z nějakého důvodu si nemyslím, že by to bylo možné. Ne po tom, co jsem v Tkalcovské uličce viděl.“

„Dám ti vědět, pokud bude potřeba něco skutečně změnit. Věříš mému úsudku, nebo ne?“

„Snažím se,“ odpoví mi s lehkým úsměvem. „Ale myslím, že bude lepší, když to Minervě řekneš sama, než to budu muset udělat já. Dřív jsem byl jen napůl vlk, teď jsem navíc napůl šílený.“

Slabě se uchechtne a já zavrtím hlavou.

„Tohle neříkej. Madam Pomfreyová tě dá zase dohromady.“

Pak se otevřou dveře a ošetřovatelka vejde.

 „Ano, možná mu budu schopná pomoci, pokud ho přestanete všichni neustále otravovat,“ vytkne mi.

„Poppy, ona mě - “, začne Lupin.

„To je v pořádku,“ přeruším ho. „Stejně už bych nejspíš měla jít.“

Jen co to vypustím z pusy, uvědomím si, že Ron už na mě nejspíš čeká doma. Jak jsem na něj mohla zapomenout?

„Dávej na sebe pozor, Hermiono,“ řekne mi Lupin.

„Budu.“

Opustím ošetřovnu, madam Pomfreyová mi věnuje nesouhlasný pohled, když kolem jí procházím, ale nic neříká. Spěchám hradem a o minutu později už kráčím přes pozemky k přemisťovacímu bodu. Minu přitom Hagridovu boudu a přemýšlím, co se s ním asi stalo. Když jsem o něm naposled slyšela, chystal se do Francie, aby pomohl Madame Maxime bránit školu před Smrtijedy. Krásnohůlky byly napadeny krátce po Bradavicích a Madam Maxime a její studenti od té doby bojují za osvobození Francie.

Zajímalo by mě, jestli se doslechli, že Bradavice jsou zpátky v našich rukou.

Pak překročím hranici a přemístím se. Objevím se v obývacím pokoji domku a vidím, že všichni tři kluci už na mě čekají. Ron je musel probudit, když dorazil.

„Už jsme se báli, že se nevrátíš,“ řekne Ron starostlivě.

„Jsi v pořádku, Hermiono?“ Ptá se Harry.

„Jsem v pořádku a Lupin naživu,“ hlásím.

Po Harryho a Ronově tváři se rozlije úlevný úsměv. Blaise se ale stále tváří vážně a já přemýšlím, co se asi děje. Stále si dělá starosti kvůli mně a Ronovi?

Harry vyskočí na nohy. „Měli bychom - “

„Není na tom moc dobře,“ trochu zchladím jeho nadšení, „Madam Pomfreyová k němu nepustí nikoho kromě Tonksové a jeho rodiny.“

„Máš tušení, jak se mu podařilo utéct?“ Zeptá se Blaise.

„Ne, nevím,“ zavrtím hlavou.

Něco z mého pocitu viny se opět vyplaví na povrch. Jak jsem mohla být tak lehkomyslná?

„Jediné, co řekl, bylo, že uprchl a…“ můj hlas zeslábne a ztichnu.

„A?“ Ptá se Harry znepokojeně.

„Řekl, že pokousal Alici,“ odpovím.

Všichni vypadají z té zprávy zklamaní a smutní. Myslím, že jsme všichni počítali, že se za úplňku něco takového přihodilo, a nemohli jsme tomu nijak zabránit bez informace o tom, kde Lupina drží. Ale vědět, že se to skutečně stalo, to je něco úplně jiného.

Ron se postaví vedle mě a vezme mě za ruku. Vzhlédnu k němu, zachytím jeho uklidňující úsměv a znovu zatoužím po tom uspokojivém pocitu, který mám, kdykoliv mě políbí.

„Posaď se, Hermiono,“ řekne Harry a posune se na gauči. „Naree ti přinesl novou knížku, zatímco jsi tu nebyla.“

Ron se ode mě odvrátí a já pocítím zklamání. Zamračím se, posadím se vedle Harryho a zvednu novou knihu z konferenčního stolku. Ron se vrátí do svého křesla a znovu se na mě letmo usměje, než zvedne svou vlastní knihu.

Doufám, že se na mě zase brzo podívá…

***

„Pořád si nemyslím, že je to skutečně černá magie, Hermiono,“ zavrtí Blaise hlavou.

Zamračím se. „Takže si myslíš, že sdílet mysl tímhle způsobem je v pořádku? Nevadilo by ti pustit někoho do své hlavy a sdílet s ním své myšlenky a pocity?“

„Pokud by to bylo se správným člověkem, tak ne, nevadilo,“ odpoví mi.

„Ale o to nejde,“ řeknu. „To samé by se dalo říct o kletbě Imperius, ne? Mohl bys říct, že dovolit někomu, aby tě zcela kontroloval, by nebyl problém, pokud by to byl ten pravý.“

„Tohle kouzlo ale evidentně nepůsobí stejně,“ hádá se Blaise. „Očarovaný pořád může ukončit spojení, což tohle kouzlo činí vzájemným. Není to vynucené. Jak to tím pádem může být temná magie?“

„Chápu Blaisův pohled,“ poznamená Harry, „je to tak někde na hranici s černou magií.“

„Přečti ten popis znovu, Harry,“ požádám ho.

Harry vzdychne. „Znovu?“

„Ano, znovu.“

Odkašle si a začne číst. „Communimency je speciální schopnost, málo známá a snadno zvládnutelná, pokud příjemce otevře svou mysl ovládajícímu. Ovládající pocítí všechno, co cítí příjemce a v určitém rozsahu je schopen ovládat jeho pohyby - “

„Tohle se ti nezdá dost temné?“ Přeruším ho, sledujíc Blaise. „Jsem si celkem jistá, že většina kouzelníků a čarodějek by souhlasila, že kouzlo dávající jednomu člověku kontrolu nad druhým, by bez jakýchkoliv pochyb mělo být považováno za černou magii.“

Blaise pokrčí rameny. „Mě to nepřipadá až tak hrozné, to je to, co se ti snažím říct. Kromě toho jsi přerušila Harryho dřív, než se stačil dostat k té lepší části. Všechny schopnosti sesílajícího, typicky nitroobrana, se přesunou na očarovaného, pokud si to bude přát. Co je na tomhle špatného?“

„Dobře, zvaž tohle. Co když se cíl chce osvobodit a otevřít svou mysl nitrozpytu, kdo má schopnost ho ovládat? Sesílající může použít nitroobranu a zabránit zpytujícímu, aby vůbec zjistil, že v mysli ovládaného někdo je,“ argumentuji.

 „Ano, ale je to jen jeden příklad.“

„Jeden příklad je až dost, nezdá se ti?“

„Ale přemýšlej o tom i z druhé strany,“ nadhodí Blaise. „Sama víš, že Harry je strašně mizerný v nitroobraně - “

„Tisickrát díky, Blaisi,“ zazubí se Harry.

„ – ale pokud bys na něj použila Communimency,“ pokračuje Blaise, aniž by bral Harryho na 

vědomí, „mohla bys použít svojí schopnost nitroobrany a ochránit ho.“

„Pořád je to ale hrozný vpád do soukromí,“ odvětím. „A jsem si jistá, že by Harry nechtěl, abych četla každou jeho myšlenku.“

Harry se ušklíbne. „Jo, to by asi nebyla zrovna zábava.“

„Ale pokud bys čelil Voldemortovi a jediné, na čem by záleželo, by bylo, aby se ti nedostal do hlavy?“ Argumentuje Blaise.

„Pak bych mu asi stejně nebyla moc platná,“ poznamenám. „Nikdy jsem mu nečelila tváří v tvář tak jako Harry, a jsem si celkem jistá, že bych na místě zpanikařila.“

„To si nemyslím,“ odpoví Harry. „Měla by sis víc věřit. Stresové situace tě nikdy dřív nezlomily. Když se nad tím znovu zamyslím, možná by bylo dobré mít tě s sebou…“

„Ale bylo by dost rušivé mít mě v hlavě, ne?“ Řeknu.

„Ve skutečnosti ne,“ odvětí. „Dál na stránce se píše, že cíl si sotva uvědomuje přítomnost sesílajícího. A ovládaný nedokáže přečíst žádné myšlenky ovládajícího, pokud ten o to nestojí.“

„A ty mi chceš pořád tvrdit, že Communimency není černá magie?“ Zeptám se ho.

„Nejsem si jistý. Jak jsem říkal, je to na hranici,“ odpoví.

„To říká, jen aby tě ukonejšil. Zcela zjevně je na mojí straně,“ řekne Blaise.

Zavrtím hlavou. „Tady s tebou prostě nemůžu souhlasit. Dát někomu kontrolu nad mojí myslí…  Nikdy bych toho nebyla schopná, bez ohledu na to, jak málo mě ten druhý může ovlivnit.“

„Tak kniha zcela jasně říká, že cíl může vytlačit ovládajícího, pokud na to má dost síly,“ poznamená Harry. „Communimency je snáze naučitelné, než nitroobrana nebo nitrozpyt, takže je ho přirozeně i snazší odrazit.“

„A tady to máš,“ řekne Blaise, „není to - “

„Ano, ale lidé s extrémně silnou vůlí dokážou odolat i kletbě Imperius. To neznamená, že to není černá magie,“ namítnu.

„Ale tohle je něco jiného. Imperius ti dává kontrolu nade vším. Síla, kterou vyžaduje překonání, je obrovská. Communimency nemůže být tak složité odvrátit, vzhledem k tomu, že sesílající musí pouze seslat kouzlo a mít naprosto základní znalost nitrozpytu,“ odpoví Blaise.

Otevřu pusu, abych se hádala dál, ale v tu chvíli mě přeruší prásknutí přemisťování.

Draco se objeví na zemi před konferenčním stolkem, vedle Ronova prázdného křesla. Krev tryská z několika hlubokých ran na jeho hrudníku a vypadá sotva při vědomí.

Blaise zareaguje první – vyskočí na nohy, vrhne se přes konferenční stolek a padne na kolena vedle Draca. Harry a já k němu vyrazíme jen o chviličku později. Kuchyňské dveře se otevřou a já uvidím Rona, vcházejícího do pokoje. Nerozhodně se zastavím. Mám jít nejdřív zkontrolovat Draca nebo se připojit k Ronovi?

Harry přidřepne vedle Blaise a oba okamžitě hůlkami zastavují krvácení. No, Ron aktuálně není v žádném nebezpečí, takže logika napovídá, že bych měla pomoci Dracovi. Ve chvíli, kdy se k němu vydám, něčí ruka se obtočí kolem mé, a když se ohlédnu, Ron mě drží zpátky.

„Nech mě mu pomoci,“ požádám ho měkce.

Ron se na mě zamračí a já se okamžitě cítím zkroušeně. Kousnu se do rtu, neschopná pochopit svou 

reakci. Sklouznu pohledem zpátky ke klukům a vidím, že Blaise odvedl dobrou práci, Draco už vypadá mnohem lépe.

Harry je zpátky na nohou, dívá se na mě. „Proč jsi nám nepomohla, Hermiono?“ Ptá se mě.

„Blaise to má pod kontrolou,“ odpovím, „ty už taky nepomáháš.“

Blaise po mě vrhne nečitelný pohled, ale nekomentuje to.

„Nejspíš bychom ho měli uložit k němu do pokoje,“ navrhne Harry a jde otevřít dveře.

Zatímco Blaise levituje Draca do jeho pokoje, Ron mě zatahá za ruku. Bez odporu se od něj nechám odvést na dvorek. Jakmile jsme spolu sami, otočí mě tváří k sobě.

„Měla jsi ho někdy ráda? Malfoye?“ Zeptá se mě důrazně.

Zamračím se. Vím, že Ron by byl smutný, kdybych přiznala…

„Prosím, buď upřímná,“ řekne mi.

„Tak dobře, možná jsem si myslela, že bych k němu mohla něco cítit,“ přiznám. „Ale ty pocity jsou pryč – úplně pryč. Necítím už nic, když se s ním teď potkám.“

I přes moje přesvědčování, že k Dracovi už nic necítím, vypadá nespokojeně. Udělám krok k němu.

„Rone, nezlob se na mě,“ řeknu, „prosím?“

Ron zavře oči a pustí mojí ruku. Sklouznu pohledem dolů a vidím, že obě ruce svírá v pěsti. Jeho vztek mě jen nutí cítit se ještě hůř a cítím, jak se mi svírá žaludek.

Vzhlédnu k němu a přitáhnu si jeho tvář, abych ho mohla lehce políbit. „Omlouvám se, Rone,“ zamumlám, „Už je to všechno pryč, slibuju. Bylo to jen proto, že mě tolikrát zachránil. To by se dotklo kohokoliv.“

Stále neodpovídá a já se začínám cítit ublíženě. Možná jsem mu vážně měla lhát, bere to vážně, vážně špatně.

Pak Blaise znovu otevře dveře. „Přemýšlel jsem, kde vás najdu,“ řekne, „pojďte dovnitř. Vím, že je zahrada chráněná, ale pořád mě trochu znervózňuje vidět vás venku.“

Vrátíme se s Ronem do domu a Blaise zabouchne dveře.

„Nemůžu se dočkat, až se Malfoy vzbudí,“ řekne Harry. „Musíme zjistit, co se mu stalo.“

„Někdo ho musel prodat – možná ten samý člověk, který pomohl utéct Mundungusovi,“ poznamenám.

„Ale já jsem ne - “, začne Ron.

„My víme, žes to nebyl ty, Weasly,“ řekne Blaise, „tak se uklidni.“

„Vážně doufám, že nebyl odhalen. Protože kdyby byl, jak budeme dál vědět, co Voldemort chystá?“ Řekne Harry.

„Zvládali jsme to bez něj i dřív,“ odpoví Ron.

„Počkat – Malfoy je doma,“ napadne mě, „možná bychom měli odejít z obývacího pokoje, kdyby se ho Nott zase rozhodl zavolat.“

„Jasně,“ řekne Blaise a vydá se do Dracova pokoje. „Asi bychom se měli přesunout sem, potřebujeme s ním mluvit hned, jak se probere.“

Harry následuje Blaise do Dracova pokoje. Vydám se za nimi, ale Ron vypadá, že se odmítá pohnout. Jemně ho zatahám za ruku a on mě neochotně následuje. Usadím se na postel, kde předtím spala Ginny, a Ron se posadí vedle mě. Harry si vyčaruje novou židli a Blaise zaujme místo na okraji Dracovy postele.

Harry zamává hůlkou a naše knihy přilétnou z obývacího pokoje. Chytím tu, kterou mám rozečtenou, a nalistuji správnou stranu. Blesknu pohledem k Blaisovi, abych zjistila, jestli hodlá pokračovat v předchozí diskuzi. On ale upřeně pozoruje Draca. Zajímalo by mě, čeho hodlá dosáhnout sledováním spícího kamaráda. Nemyslím si, že nitrozpyt funguje na bezvědomý cíl, a i kdyby ano, nepřekvapilo by mě, kdyby znal Draco způsob, jak používat nitroobranu i ze spaní.

Potlačím intelektuální stránku mé osobnosti, která by si přála pokračovat v rozhovoru, a vrátím se k odstavci, který jsem četla, než mě Harry strhl k diskuzi o communimency.

***

O nějakou chvíli později splyne z Dracových rtů slovo. Zní podezřele hodně jako „Grangerová.“

Má hlava vystřelí vzhůru, ale vypadá to, že je pořád v bezvědomí. Harry a Ron na mě zírají, a poté, co se Blaise ujistí, že Draco skutečně není vzhůru, na mě upře pohled i on. Zabodnu oči do knihy a přeju si, aby se dívali jinam.

Ten výraz na Ronově tváři ve chvíli, kdy Draco zamumlal moje jméno, mě nutí cítit se příšerně. Ale slyšet, že mě Draco ze spánku volá… V tu chvíli jsem v hrudi pocítila zvláštní bodavou bolest.

Nemůžu si pomoct, ale zajímá mě, co to znamená.