Přeběhlík - 69

Máme tady další kapitolu. Trošku mi to teď trvá, ale myslím, že oproti dřívějším překladatelkám je to stále rychlost přímo raketová :) Navíc jsem se u překládání téhle části děsně naštvala. Někteří chlapi jsou fakt prevíti... No, však poznáte sami ;)

***

Draco/myslánka

„Hej, ahoj.“

 Otočím se po hlase a vidím dívku zhruba v mém věku, s myšími vlasy, velkýma kulatýma očima a zářivým úsměvem na rtech.

„Já jsem Alice. A ty?“

Také se na ní usměju. „Já jsem Frank. Rád tě poznávám, Alice.“

„Už víš, v jaké koleji bys chtěl být?“

„No… Moji rodiče byli oba v Nebelvíru, takže já tam chci asi taky.“

Alicin úsměv se ještě rozšíří. „Ooo, já chci být taky v Nebelvíru!“

„Drahý Merline, Alice, můžeš přestat kníkat?“

Ohlédnu se na dívku se zářivými černými vlasy a tmavýma očima.

„Ahoj Bellatrix,“ řekne Alice, popojde blíž ke mně a trochu se nakloní, aby viděla na nově příchozí. Z tónu jejího hlasu poznám, že Bellatrix nemá ráda.

Stejně se na ní usměju – máma mi říkala, že bych si měl udělat hodně přátel a nesoudit nikoho, dokud ho nepoznám.

Místo aby mi úsměv oplatila, Bellatrix řekne, „tak ty chceš do Nebelvíru? No není to úžasné? Já už dopředu vím, že půjdu do Zmijozelu, a jsem na to pyšná.“

„To nemůžeš vědět,“ zamračím se.

„Ovšem, že můžu,“ odpoví pragmaticky, „jsem z vznešeného a starobylého rodu Blacků a - “

„Oh, tak ty jsi Bellatrix Blacková,“ zvolám, než se stihnu zarazit.

Nemůžu uvěřit, že mi to nedošlo dřív – nedá se říct, že by Bellatrix bylo běžné jméno. Kolik dalších Bellatrix tu tak asi může být?

Uculí se. „Takže jsi o mně slyšel. Fajn.“

„Bellatrix, nech ho být,“ řekne Alice.

„Však ho netýrám, nebo ano?“ Odpoví Bellatrix. Pak opět zaměří pozornost na mě. „Takže, jaké je tvoje jméno?“

„Frank.“

„Příjmení.“

„Longbottom.“

„Oh, o tvé rodině jsem slyšela. Jsi čistokrevný – to je dobře, můžeme být přátelé.“

Usměju se. Bez ohledu na to, co říkala máma o Blackových, Bellatrix nevypadá tak špatně. Dokonce chce, abychom byli kamarádi. A navíc je na ní hezký pohled… Jako na princeznu.

Alice mě chytne za ruku. „Franku, měli bychom se držet dál od takových, jako je ona. Pojď.“

 Táhne mě k nejbližšímu kupé vlaku, pryč od Bellatrix. Vytáhnu ruku z jejího sevření, zastavím se a ona se po mě otočí, vypadá šokovaně. Obrátím se zpět k Bellatrix.

„Chci být tvůj kamarád, Bellatrix,“ řeknu jí.

„Říkej mi Bello.“

Usměju se. „Bello.“

„Tak teda, uvidíme se,“ řekne, než se otočí a vyrazí opačným směrem.

Alice mě znovu chytí za ruku a zatáhne do prázdného kupé.

„Proč jsi řekl, že se s ní chceš kamarádit?“ Zeptá se. „Její rodina je toho nejhoršího druhu. Vážně, vážně odporní. Neslyšel jsi, jak jednají s mudly?“

„Na mě působí docela přátelsky,“ odpovím.

„Jenže až poté, co se ujistila, že jsi čistokrevný,“ podotkne Alice.

Zamračím se, nešťastný z toho, co Alice o Belle říká.

***

Ženu se chodbou, a pak se skrčím za brnění, zrovna ve chvíli, kdy mě míjí kletba. Vytáhnu hůlku a zařvu, „expeliarmus!“

„Vylez, vylez, malý Nebelvírku! Budeme si hrát!“

Zasténám – musím zmizet, jinak tu bude pořádně horko. Měl jsem vědět, že po mě Lestrange půjde.

Vyskočím zpoza kovové figury. „Impedimenta!“

Starší zmijozelský zablokuje mé zakletí bez větší námahy a šlehne proti mně hůlkou téměř lenivě.

„Tarantallegra.“

Mé nohy se začnou nekontrolovatelně pohybovat a já se je silou snažím udržet v klidu. Lestrange vybuchne smíchy a já zrudnu. Namířím na něj hůlku, rozhodnutý použít bolákovou kletbu, on ale štěkne zakletí, které neznám, a mé ruce začnou příšerně otékat.

Náhle se ozve prudká rána a Lestrange odletí dozadu a padne na zadek.

Mé nohy se konečně zastaví, ale pořád nedokážu udržet hůlku.

„Ošetřovna – jdeme.“

Poznám Bellin hlas a blesknu pohledem doleva, zrovna když se zastaví vedle mě. Popadne mě za loket a vede mě chodbou pryč.

Když míjíme Lestrange, jeho ruka vystřelí a chytne Bellu za kotník. Čekám, že mu řekne, aby dal pokoj, ale ona ho místo toho odkopne a dupne mu na nos. Cuknu sebou – to vypadalo dost bolestivě.

***

 „Ach Franku, jsi v pořádku?“ Ptá se Alice.

„Pořád jsou trochu naběhlé,“ řeknu při pohledu na své ovázané ruce. „Byla to ošklivá kletba.“

Alice se zamračí a natáhne, aby se mohla lehce dotknout mé ruky. Od Lestragova útoku uběhly tři hodiny, ale moje ruce jsou pořád trochu oteklé a bolavé.

„Víš, Bella mě zachránila.“

Vrhne po mě zlostný pohled. „Stejně to byla její chyba, že ses dostal do problémů. Byla její povinnost ti pomoct.“

„Nebyla to její chyba,“ hádám se, „já jsem ji políbil. Nevěděl jsem, že se někdo dívá.“

Alice vzdechne. „Ale stejně, proč jsi jí políbil?“

„Alice, mluvili jsme o tom snad tisíckrát. Je to už pět let a ona stále nikoho nezabila. Nechápu, s čím máš problém.“

„Jen mám obavy. Nechci, aby se z tebe stal… Jeden z těch snobských spratků, kteří se považují za elitu jen proto, že oba jejich rodiče mají náhodou čistou krev.“

Dveře ošetřovny se otevřou a já se usměju, když zaslechnu známý hlas.

„Zase mě pomlouváš, že ano? Nemáš nic lepšího na práci?“

Alice přese mě pohlédne na tmavovlasou dívku, která kráčí k nám. „Měla bys kontrolovat svého kluka.“

„On není můj kluk a nikdy nebyl, a byla bych ti vděčná, kdybys přestala šířit tyhle drby,“ odpoví chladně Bella.

„Já jsem nešířila žádné drby,“ brání se Alice.

„Dobrá,“ řekne Bella a upře svůj pohled na mě. „Jsem ráda, že je ti lépe, Franku, ale vidím, že tady jsem sotva vítaná - “

„Ne, zůstaň,“ zarazím jí.

Ona už ale kráčí ke dveřím.

„Bello, prosím.“

Zastaví se, pomalu se otočí a naše oči se potkají. Pak ukáže pohledem na Alici.

„Fajn,“ nafoukne se Alice, „takže sis vybral jí, je to tak?“

„Ne, Alice, já - “

Alice vyběhne ze dveří, než stihnu dokončit větu. Když míjí Bellu, dívky si vymění jedovaté pohledy a já se neubráním povzdechu. Pak je Alice pryč a Bella zavírá dveře.

Její výraz okamžitě změkne, posadí se ke mně na postel.

„Moc se omlouvám,“ řekne. „Zastavila bych tě – měl jsi mi říct, co se chystáš udělat.“

Usměju se. „Předpokládám, že bych měl příště požádat o svolení.“

Opatrně zvedne jednu mojí oteklou ruku. „Vážně bys měl častěji cvičit soubojnictví. Rudolfus je možná v sedmém ročníku, ale vážně by pro něj nemělo být tak strašně snadné tě zahnat do kouta.“

„Oh, občas jsem prostě trochu roztržitý. Od toho jsi tady ty, nebo ne?“ Stále se na ní usmívám.

Ona ale nevypadá pobaveně. „Nemůžu být pořád poblíž, abych na tebe dohlížela.“

Trošku na ní našpulím rty a ona se nedokáže neusmát.

„Víš, že je naprosto neromantické, když princezna musí zachraňovat prince,“ řekne mi.

Směju se. „Tak to je dobře, že mě zajímá přežití a ne romance.“

Taky se směje a já vím, že jsem nikdy nepotkal nikoho tak nádherného. Přeju si, aby se smála častěji. Nebo spíš abych já ji rozesmál častěji.

Když se dosmějeme, zůstaneme ještě chvíli sedět na posteli a jen se na sebe usmíváme.

„Bello… Proč nejsi nikdy taková, když jsou u toho jiní lidé?“ Zeptám se. „Měli by tě mnohem raději. Jsem si tím jistý. Alici vždycky vadí, když chci být s tebou a většina mých ostatních přátel… Vlastně jim ani nechci říct, že jsme kamarádi, ze strachu, co na to řeknou.“

Jen vzdychne a pobavení se z její tváře vytratí.

„No tak Bello. Mně to můžeš říct. Řekni mi, kde je problém.“

„Já prostě nemůžu. Nemůžu být sama sebou. Není to to, k čemu jsem byla vychována, k čemu jsem předurčena,“ zamumlá. „Moji rodiče by mě zavrhli, kdybych se příliš bavila s nečistokrevnými, a půlka tvých přátel nečistokrevná je. Takže když se to shrne - “

„Tak na svoje rodiče zapomeň! Chovají se k tobě odporně. Viděl jsem modřiny - “

Její tmavé oči zablesknou hněvem. „Dost! Řekla jsem ti, abys tohle už nikdy nevytahoval, Franku. Varuju tě.“

Vzdychnu. „Dobrá, dobrá.“

„Vlastně si ani nejsem jistá, jestli ta osoba, kterou jsem, když jsem s tebou, je moje pravé já,“ řekne tiše. „Ty jenom…“ zvedne oči k mé tváři, „s tebou se cítím tak jinak.“

„Dobrým způsobem?“ Zeptám se s nadějí.

Zamračí se, přemýšlí. „Jen… Jinak.“

Posunu se kousek blíž k ní, ostražitě mě sleduje.

„Taky se díky tobě cítím jinak,“ povím jí, „velice dobře.“

Její bledé tváře se lehce začervenají a ona zabodne pohled do lůžka, na kterém sedíme. Natáhnu se k ní a zvednu jí bradu svojí pořád-trochu-větší-než-obvykle rukou, takže jí vidím do očí.

„Bello… Můžu tě políbit?“

Oslnivý úsměv jí rozzáří tvář a moje srdce se rozbuší. Pak se předkloní a přitiskne rty na moje.

***

Alice proplete prsty s mými, spojí naše ruce a přitiskne se těsně ke mně, zatímco se plahočíme sněhem.

„Je hrozná zima,“ stěžuje si.

„Říkal jsem, že máme jít dřív,“ řeknu, dívám se na tmavou oblohu.

Právě jsme opustili čajovnu madam Pacinkové, abychom se vrátili zpět do hradu – podle pravidel bychom měli být zpátky v Bradavicích před soumrakem, ale protože jsme oba prefekti, rozhodli jsme se pravidla trošku porušit.

„Slyšel jsi to?“ Alice náhle zastaví.

Zastavuji také a pozorně naslouchám. „Co?“

A pak to uslyším – slabý úzkostný pláč. Rozběhneme se za zdrojem toho zvuku. Čím jsme blíže, tím je křik jasnější. Konečně se dostaneme za zatáčku, dost daleko od vesnice, a uvidíme mladého chlapce svíjejícího se na zemi, z jeho těla vyrážejí chapadla.

„Belo, přestaň!“ Zařvu a namířím na ní hůlku – stojí jen pár kroků od chlapce. Odzbrojím jí, a pak se obrátím na svou společnici. „Alice, vezmi toho kluka na hrad – hned!“

Alice bleskne pohledem k Belle, aby se ujistila, že je to bezpečné, pak popadne kluka a vyrazí s ním k hradu.

Bella obrátí oči v sloup. „Prostě musíš pokazit každou zábavu. Nebo ne, Franku? No, co si o tom myslíš? Vymyslela jsem ho sama.“

Zatnu čelisti. „Bello, prosím, přestaň s tím.“

„A proč bych měla? Jsem bigotní rasistka, která si nezaslouží ničí respekt, natož přátelství.“

„Nikdy jsem neřekl - “

„Ale dal jsi to najevo dost jasně!“ Štěkne. „Ty jsi byl ten, kdo se vyplížil z postele, ještě než jsem se probudila. Ty jsi byl ten, kdo ne zcela váhavě prohlásil, že to, co se stalo, pro tebe nic neznamenalo. Ty jsi byl ten, kdo řekl, že ty a ta děvka se k sobě hodíte mnohem líp!“

Ve chvíli, kdy končí svůj proslov, už stojí přímo u mě. Vytrhne mi svou hůlku z ruky.

„Hádali jsme se,“ odpovím, „taky jsi o mě neřekla nic moc hezkého, že ne?“

„Ale pořád jsi zmizel, než jsem se probudila.“

„Musel jsem na hodinu!“

„Tak jsi mě měl vzbudit nebo mi nechat vzkaz!“

„Já jenom – sakra, Bello, proč tohle pořád děláme? O co jde? Dohadováním se stejně nic nespraví.“

Už jsme tuhle hádku vedli několikrát a mám dojem, že vždycky dospějeme ke stejnému závěru. Do prdele.

„Víš co, máš pravdu. Prostě jsi jen šel dál,“ řekne mi.

„Ty jsi mi to řekla!“ Odseknu.

„A od kdy ty přijímáš rozkazy ode mě?“

Zhluboka se nadechnu. „My… pořád můžeme být - “

„Ne, přátelé ne. Nikdy víc,“ přeruší mě.

„Bylo to… Stalo se to jen jednou,“ řeknu. „Byla to chyba. Můžeme se vrátit k tomu, jak to bylo, nebo ne?“

Ta prokletá noc se odehrála už před dvěma měsíci, a my spolu od té doby kromě hádek sotva promluvili. Upřímně, strašně mi chybí.

„Ne. Měl jsi vědět, že nebude cesty zpátky, než ses vplížil ke mně do pokoje. Pořád nechápu, co sis myslel.“

Nejspíš jsem vůbec nepřemýšlel. Jediné, co vím, je, že jsem nikdy neplánoval nechat věci dojít až takhle daleko…

„A teď,“ pokračuje, „si vážně myslíš, že se z nás zase stanou kamarádi, přestože randíš s ní?“

„Nemusí to být ty nebo ona,“ řeknu. „Vážím si vás obou a chybíš mi, Bello.“

Zlostně se zamračí. „Ne, tohle rozhodně nedělej. Nebudu se kamarádit s Alicí. Nezajímá mě, co říkáš. A ujišťuju tě, že ona se nechce kamarádit se mnou.“

„Alice je přátelská - “

„Ano, já vím, že ona je zatracený anděl! Nepotřebuju, abys mi to říkal. Ale vždycky byla žárlivá, a ty to víš Franku.“

Je to pravda a já to nemůžu popřít.

„Fajn,“ odpovím. „Nemůžu v tomhle Alici hájit. Ale chybíš mi, Bello. A s tím vším, co provádíš… Dělám si o tebe starosti.“

„Starosti o mě? Ach, nikdy bych nemyslela, že ten den přijde,“ odvětí sarkasticky. Pak její falešný úsměv zmizí. „Myslím, že by bylo lepší, kdyby sis začal dělat starosti o svoje kamarády mudlovské šmejdy, protože tenhle malý kluk a ten před ním… To byl jen začátek.“

„Prosím, ne - “

„Ach, jak sladké. Chlapeček řekl prosím.“

„Budu s tím muset jít za Brumbálem, to víš,“ řeknu jí.

„Tak teda běž. Nebude to poprvé, co si mě předvolá. Máme my to ale hodného ředitele, že?“ Odsekne.

„Bello…“

„Ano, Franku?“

Frustrovaně vzdychnu. „Co ode mě chceš? Co tě přiměje toho nechat?“

„Nic,“ odpoví. „Alespoň nic, co bys byl ochoten dát. Tak mě nahlas, nech mě vyloučit. Cokoliv tě učiní šťastným. Ale nepřestanu.“ Vyrazí kolem mě směrem k Bradavicím.

„Co kdybych se rozešel s Alicí?“ Zeptám se.

„To je mezi vámi dvěma. Mě už to nezajímá.“

Sleduji ji, jak odchází. „Ale zajímá Bello. Očividně to to zajímá.“

Ohlédne se na mě a z jejího výrazu mě bodne u srdce. „Nedělej tu chybu si myslet, že bych mohla být lidská bytost mající city,“ odpoví zlověstně.

„To neříkej.“

„Je to pravda, ne?“ Řekne a udělá krok ke mně. „Slyšela jsem, co si s kamarády vyprávíte, když si myslíte, že neposlouchám. Nic, co udělám, to nezmění.“

„Kdybys jenom - “

Zlomyslně bleskne pohledem. „Tuhle větu nechceš dokončit, Franku.“

„Jo, máš pravdu. Ty tady nejsi nevinná oběť.“

„Další důvod jít mě nahlásit, co?“

Otočí se na podpatku a rázuje pryč. Pozoruji ji, jak se ode mě vzdaluje, dokud nezmizí za zákrutem cesty.

Přeju si, aby to nemuselo být takové. Kéž by bylo všechno jinak.