V tomhle článku bych ráda shrnula všechny praktické informace, nejlépe reprezentované větou "Kdybych tak věděla předem." Na camino jsme totiž vyrazili až děsivě neinformovaní, bez průvodce, přesného plánu, jen s několika kusými informacemi z různých pochybných zdrojů. Rady a tipy zkusím rozčlenit do několika skupin, aby byl celý text přehlednější. Informace jsou zaměřené na trasu Camino Norte, přestože některé jsou aplikovatelné obecně.)
Proč zrovna Camino Norte?
Původně jsme plánovali putovat po Camino Francés. Severní cestu jsme si nakonec vybrali jednak kvůli výhodným letenkám do Bilbaa a také proto, že velký kus cesty vede podél moře. Tím pádem je často možnost se vykoupat a i vzduch je přes den o něco příjemnější a chladnější než ve vnitrozemí. Přestože jsme putovali v srpnu, zdaleka jsme nepotkávali davy poutníků a alberge byla poměrně dlouho velmi malá a rodinná. Více lidí přibývá od Avilés (kde většinou startují cyklisté) a od Baamonde, které leží zhruba na stém kilometru od Santiaga. Ani pak ale putování nebylo nepříjemné. Proto jsme dost trpěli poslední dva dny, kdy se Norte spojila s Francés a my tak putovali v nekonečném procesí.
Výchozí bod, vzdálenosti
Špatně zvolený výchozí bod byl naším největším a nejdůležitějším problémem a zdrojem nejvíce komplikací. Můj odhad kilometráže a tím pádem i vzdálenosti byl odvozen z načrtnutí trasy na google maps a tím pádem dost šíleně vedle. V Portugalete v první ubytovně jsme dostali náš první a nejdůležitější informační papír, zelenou skládací brožurku (její kopii jsem našla na netu a přikládám, vytiskněte si jí), která nám tvrdila, že nám do Santiaga zbývá 654 kilometrů, tím pádem zhruba 27 kilometrů na den. Tahle jednoduchá kalkulace nám hned první den trochu pokřivila úsměv, navíc se později taky ukázala lehce chybná.
První den jsme přesto v nějakém hrdinském záchvatu usoudili, že to všechno ujdem. Nemohli jsme být dál od pravdy. 27 kilometrů na den je poměrně hodně a to jsme nějak zapomněli počítat s tím, že alberge (poutnické ubytovny) nejsou v každé vesnici. Tím pádem náš první denní příděl nebyl 27, ale rovnou 43. To nás málem zabilo a odrovnalo. Na caminu jsme samozřejmě potkávali poutníky, kteří šli průměrně 30-35, pro nás to ale s batohy a bez předchozího tréninku byla nezvládnutelná zátěž a tak jsme se snažili držet pod hranicí třiceti za den. Vzhledem k tomu, že bychom tak pouť nestihli v určeném časovém úseku dokončit jsme některé části překonávali vlakem a autobusem.
Informační brožurce jsme začali časem přezdívat "zelený lhář". Není úplně aktuální, takže místy už camino vede jinudy (většinou kvůli stavbě dálnice). Rozdíly nejsou nijak zásadní a na informace o alberge a jiných bodech zájmu se dá spolehnout, kilometráž se ale občas liší. Zajímavé je, že nikdy směrem dolů. Mohlo by se zdát, že tři nebo čtyři kilometry už není velký rozdíl, přesvědčili jsme se ale, že to po celodenním pochodu může být rozdíl velmi bolestivý a citelný.
Ubytování
Jako chudí studenti jsme původně plánovali, že dvě třetiny nocí budeme spát venku pod stanem, což je ve Španělsku povolené a není s tím problém. Ceny alberge ale nakonec byly velmi pohodové (nad 10 euro se vyšplhaly výjimečně a pokud, byla v ceně večeře a/nebo snídaně) a ubytování v nich s sebou neslo mnoho výhod. Po celém dni chůze je neuvěřitelně příjemné a pohodlné spát v opravdové posteli, nemluvě o teplé sprše, jídle a poutnickém razítku, které bychom jinak museli shánět. Navíc, s příchodem do alberge se náš den pocitově uzavřel, velmi přesně se tak vymezil rozdíl mezi časem "práce" a dobou odpočinku. Velmi výjimečně se nám stalo, že v alberge nebylo místo, ale i v takovém případě se dalo najít jiné řešení. Stan pro nás tak byl zbytečnou zátěží a rozhodně ho s sebou netahejte. Co vám naopak můžu doporučit jsou karimatky, ať už klasické nebo nafukovací, protože i když v alberge nebyla volná postel, bylo možné přespat na podlaze.
Jídlo a služby
Jídlo je hned po chůzi a spánku třetí nejdůležitější částí dne na caminu. My se obvykle zásobili tak, aby nás od hladu dělila dvě denní jídla. Tedy večer jsme vždy nakupovali snídani a oběd na další den + jsme s sebou měli železnou zásobu drobností jako jednu čínskou polívku, tabulku čokolády a balíček sušenek. Během dne se nám pak vždycky povedlo narazit na nějaký ten obchod a zásoby doplnit. Na většině alberge nebyla kuchyň a tedy možnost si uvařit, ale občas nás překvapili možností večeře nebo snídaně, kterou pro nás připraví za velmi výhodnou cenu (podrobněji v článku Seznam alberge). Další příjemnou možností stravování byly menu de peregrinos, poutnická menu v ceně zhruba od šesti do dvanácti euro, zahrnující obvykle dva až tři poctivé chody, dezert a víno nebo vodu. Hodně nás taky potěšilo, že v každém druhém baru připravovali hamburgery, velmi levné a přitom vydatné, obvykle z čerstvých surovin.
Co nás překvapilo dost nepříjemně bylo striktní dodržování siesty a to i mnoha obchodech s potravinami. Mezi druhou a šestou prostě nakoupíte jen v největších sítích obchoďáků (el árbol), navíc všude otvárají nejdřív v devět, častěji až o půl desáté, v době, kdy už jsou všichni poutníci dávno na caminu. Podobný problém jsme měli s bankami a směnárnami, když jsme si v sobotu chtěli vyměnit nějaké peníze, nebyla ve městě otevřená jediná banka a směnárnu jsme našli až po úporném pátrání.
Jazyk
Když jsme odjížděli, vůbec nás nenapadlo, že by mohl být problém se dorozumět. Oba mluvíme celkem dobře anglicky a měli jsme za to, že trochu anglicky už dneska mluví každý. Za celé camino s námi anglicky byli schopní promluvit tak tři nebo čtyři lidé. Španělé jsou velmi vstřícní, přátelští a ochotní vám pomoci s čímkoliv, co vás tíží. Jenže rozumí zas jen španělsky a když zkoušíte jiné jazyky, pozorují vás jako nějaké kuriózní zvířátko v zoo. Nakonec jsme si nějak poradili, na gymplu jsem se chvíli španělsky učila a tak jsem oprášila nějaké ty věty jednoduché, ale i tak to bylo občas peklo. V alberge, hospodách i informačních centrech sice byli ochotní nám vše zopakovat třikrát a pomalu, i když ne jednodušeji (a nakonec jsme se vždy dobrali zdárného výlsedku), ale ptát se někde na cestu byla čirá pošetilost. Proto bych před odjezdem na camino každému doporučila alespoň půlroční rychlokurz španělštiny a s sebou rozhodně slovníček.
Co s sebou
Na základě zkušeností z putování zkusím sestavit seznam věcí, které bych si bývala vzala, kdybych byla bývala věděla, co vím teď.
- jedny kraťasy/legíny a jedny dlouhé kalhoty (na chození to úplně stačí)
- tři trička (rozhodně co nejpřírodnější materiál a krytá ramena)
- mikinu, pláštěnku/nepromokavou bundu
- něco na převlečení na alberge (triko a kalhoty, protože je fajn mít na večer něco neupoceného)
- prádlo, dostatek ponožek (do ponožek se rozhodně vyplatí investovat a vzít kvalitní)
- kosmetika
- léky (na místě se dá sehnat všechno, ale lékárny jsou tam dražší)
- hořčíkové tablety (rozpouštěli jsme je každý den ve vodě, snižují napětí svalů a vyčerpání a rozhodně se vyplácí hořčík doplňovat)
- něco na čtení (protože po večerech vážně není co dělat)
- jehlu, nůžtičky, compeed náplasti (puchýře jsem přestala počítat hned první týden)
- ručník, plavky (dlouho se putuje podél moře)
- karimatku
- spacák (stačí ten úplně nejtenčí a nejlehčí, který seženete, alespoň v létě)
- pohodlné boty, sandály na přezutí
- lžíči
- slovníček
- credencial a doklady
Celkově je rozumné se sbalit pod deset kilo, čím méně toho ponesete, tím lépe a tím snáz se vám půjde. Po pár kilometrech ucítíte každé kilo navíc.
Doprava
Po dlouhých úvahách jsme se nakonec rozhodli letět do Bilbaa, se společností smartwings nás zpáteční letenka vyšla na cca 5000, což se nám zdálo ještě celkem přijatelné. Ze Santiaga zpět do Bilbaa jsme pak jeli se společností Alsa, jízdenka vyšla asi na 60 euro pro jednoho a cesta trvala jedenáct hodin. Spoj jezdí zhruba třikrát za den.
Žádné komentáře:
Okomentovat